Kam? Bence?? Jedem!

To si tak jednou s kamarádem sedíme s foťákem u kačoka s úžasným výhledem na tři kačeny 100metrů od břehu, když přišla řeč na pěkné lokality, kam by se dalo zajet na vodní ptactvo. Přemýšlíme, který rybníček v okolí oplývá nepřeberným množstvím vodního ptactva, když padne návrh na Benceho. „Kam?? Bence?? Jedem!!“ Spontánní rozhodnutí jsou ta nejlepší.

Měsíc se s dalšími 12 pěkně vystřídal a je tu den odjezdu. Je 11 v noci a vyrážíme na 650km dlouhou cestu. Cestou plánujeme, co bychom chtěli u Mátého blejsknout, jak tam u něj asi vypadá krajina, když se honosí takovým velkým množstvím všelijakého nejen ptactva, až člověk nabývá dojmu, že u něj Noe zaparkoval svou archu. No, jistá nervozita nastala necelých 15km před cílem, když jsme za celou cestu zřeli jen tři straky u cesty a dva přejeté holuby na parkovišti u dálnice… Poslední kilometr jedeme po polní cestě, když na jejím konci – „viděls to?“ ptám se Vlasty. „Jo, potkanů je tady teda požehnaně…“ Po příjezdu k Benceho stavení zjišťujeme, že nejde o potkany, ale že jeho pozemek je plný syslů.

Je 6 ráno, a jsme jak dva Alíci v říši divů. Všude kolem stavení, které každý, kdo Benceho zná z jeho pořadů, pobíhají syslíci, za stavením poletují mandelíci, špačci nad hlavami zobou třešně, za strouhou se ze sadu ozývá žluva…. I ten jeho pověstný žigul potěšil 🙂

Will be OK

Je půl sedmé a s Csabou, Benceho pomocníkem, jedem k prvnímu ze 22 krytů. Jeepem nás Csaba veze k prvnímu z nich. Pravda, zřejmě ne ihned přiváží klienty do těch jeho nejzajímavějších a nejznámějších krytů, které patří ke špici vrcholově vybavených krytů které kdy kdo může navštívít, a tak sedíme uprostřed tmavého lesa společně s praporem komárů s perfektně nabroušenými sosáky ke „zpříjemnění“ pobytu v krytu zvaném „Drink station“. Příhodné. Trochu mě děsí ta tma, Csabova slova „Will be OK“ beru tady s velkou rezervou. Na plácanou s komáry hrajeme asi 15 minut, kdy se před krytem nic neděje. Poté se ani nevím odkud objevuje dostatek světla a přilétá pěnkava. Hned poté červenky, kosi, divoké hrdličky, přišla se svlažit sojka, která tam předváděla neskutečné kreace… Pak vše odletělo a během 5 vteřin přiletěl svlažit peří a uhasit žízeň včelojed…. Jo, tady se bude dát karta naplnit raz dva. Teda egy kettö.

Odpoledne, hned poté, co jsme se jeli ubytovat a s paní domácí si hned z kraje vyjasnili situaci, že skupinka young hungarian slavících celodenně nový den, není zrovna to, co bychom očekávali a tak dostáváme apartmánek v dostatečné vzdálenosti od tohoto bujarého veselí, nás Csaba veze do asi nejznámějšího Benceho krytu, kde se to vodními ptáky jen hemží. O krytu se zde snad ani nedá mluvit, stále čekám, že přijde nějaký uváděč a bude vybírat chechtáky za představení. Není se čemu divit, název krytu „Theatre hide“ mluví za vše. Vybavením, představením, atmosférou, zážitkem… Počasí jak z katalogu CK, k dramatičnosti a přerušení kýčovitosti se na čtvrthoďku strhne prudký slejvák, který dá pořízeným snímkům pěknou atmošku. Už ten večer jsem spokojen jak želva.

Včelojed lesní (Pernis apivorus)
Hrdlička divoká (Streptopelia turtur)
Z krytu Theatre
Kvakoš noční (Nycticorax nycticorax)
Volavka popelavá (Ardea cinerea)
Déšť nedéšť, úlovku se nevzdám.
Volavka popelavá (Ardea cinerea)

Cinema, a komunikativní kos

Je další den a ve 4 ráno jdeme na další kryt, tentokráte Cinema. Za ranního oparu od vody lezeme skrze poklop v mole do tohoto krytu. Ten je opět „v plné palbě“, co se týče vybavení a taktéž v úrovni hladiny s lehkým přisvícením krásně osvětluje volavky, kvakoše a další vodní ptactvo slétajícímu se k tomuto místu.

Kvakoš noční (Nycticorax nycticorax)

Přes poledne relaxujeme u Benceho na zahradě, kde nám společnost dělají asi tři desítky syslů a přitom plánujeme odpolední kryty. Kingfisher nesmí nikdy nikde chybět, a tak na odpoledne volíme jej a ještě jeden drink station.

Sysel obecný (Spermophilus citellus)

U pítka se začínají střídat pěnkavy, strakapoudi, červenky a jiní žíznivci, ovšem toto pítko si nárokuje za své jeden kos. Všechny malé pěvce se snaží vyhnat, což se mu i daří, jen před strakapoudy se lehce vzdaluje a se skřípěním zobáku čeká, až se strakoši napojí a odletí někam datlovat na strom. Jakmile je volno, hned je tam a postupně se posouvá k zrcadlovému sklu, zpoza kterého cosi uslyšel. Zvědavost je na obou stranách skla, a tak na něj zkouším písknout. Kos je evidentně komunikativní jedinec, a tak se přidává. Chvíli si takto pískáme, dokud se mezi stromy nemihne stín jestřába. Tady už vyklízí pole i docela sebejistý kos.

Pokec s kosem
Majitel pítka.
Kos černý (Turdus merula)

Kousek dále dává o sobě vědět ledňáček, který se právě snaží ulovit nějakou šupinatou pochoutku. Hned po druhém pokusu se mu to daří a na větvi se snaží z ryby vyklepat duši. Rybku ale nehltá, pěkně si ji v zobáku otáčí a připravuje ji tak samičce, která mu momentálně někde lítá. Ta po chvíli jeho volání přilétá a jde mrknout, cože jí to ulovil za plejtváka, když ji tak naléhavě shání. No, moc dlouho holka neposeděla. Zřejmě kousek dál má jiný kingfisher lepší rybku 🙂

Ledňáček říční (Alcedo atthis)

Mandelíka? Na 100%

Je tady poslední den a po večerním pokecu s Bencem máme naplánovány ještě dvě místa. Prvním z nich jsou mandelíci, u kterých jsem byl přesvědčen, že pokud je nebudu mít, neodjedu. A tak se Koká, druhého Benceho pomocníka, v 5 ráno, při cestě k mandelíkům ptám, jaká je pravděpodobnost, že je zrovna tam spatříme. Kokó na mě správně po maďarsku nechápavě kouká a tvrdí, že mandelíka na 100%, jen nemůže zaručit, co dnes bude nosit milé do zobáku. Po tomhle ujištění už je mi vlastně jedno, jestli bude nosit ještěrku, cvrčka, nebo přiletí s prázdnou a dostane to pěkně schytáno…. 🙂

Těším se na něj i proto, neboť k výčtu srostloprstých u nás se vyskytujících mi chybí právě mandelík. Je velkou škodou, že tento nádherný druh je u nás už velkou vzácností jej vidět, natož zjistit hnízdění. Přitom to je vzdušnou čarou jen malinký kousíček… . Když se ale porozhlédnu po typu krajiny tady a u nás, tak je to vcelku jasné, proč se tento druh, pojmenován po seskupení snopů obilí ze kterých shlížel na svou potravu, u nás stal takovou vzácností.

První sluneční paprsky lezou skrze les v pozadí a první fešák je tady. Sedí opodál na stromě, chvíli dělá drahoty, a pak letí přímo k hnízdní dutině, kde na něj čeká samička. Té nosí celé dopoledne kdejaké hmyzí dobroty. Úžasná podívaná, u které někdy zapomínám i fotit.

Mandelík hajní (Coracias garrulus)
Mandelík hajní (Coracias garrulus)

S odpolednem jedeme na poslední místo, kterým jsou dudci. Z Benceho dokumentů vzpomínám, jak vzal na vozík za svůj žigul betonovou skruž a jel dělat hnízdo pro dudky. Dojel kamsi nedaleko svého stavení, hodil oko na okolí, svalil skruž na místo, kde dle něj se bude dudkovi líbit, trochu to kolem poupravil a bylo hotovo. Doslova. Další záběry nabízely pohled na hnízdící dudky….. Po tom, co jsme tady viděli a zažili, tomu začínám i pomalu věřit.

Vskutku je to skoro tak, jsme kousek od dudčího hnízda, kde se dějí neskutečné věci. Dudek lítá jak vzteklý stále s plným zobákem a jen co předá sousto, letí znova. Jednou přiletěl s prázdným zobákem a oheň byl na střeše. Pěkně si na něj otevřela zobák, i chocholka mu spadla….. Takovou dudčí hádku stojí za to vidět.

Když dudek domů nic nepřinese….
Dudek chocholatý (Upupa epops)
Dudek chocholatý (Upupa epops)
Dudek chocholatý (Upupa epops)

Aby to nebylo jen o dudcích, ve vedlejším stromě hnízdí další pár mandelíků, a kus dál krmí mladé poštolka, takže chvílemi nevíme, kam s objektivem dřív. Vrcholem byla kolem stromu právě prolétnuvší poštolka, která z něj vyplašila dudka, mandelíka i žluvu zároveň. Neskutečná tečka na závěr tohoto tripu.